Oldřich z Rožmberka

Červenou růži ve stříbrném poli, stejně jako všichni z jeho rodu, měl Oldřich z Rožmberka. Narodil se 13. ledna roku 1403. Jeho dětství bylo poznamenáno otcovou časnou smrtí, jenž odešel z tohoto světa již 12. července roku 1412. Poručníky jeho i sestry Kateřiny se stali pánové Čeněk z Vartenberka, Jan z Hradce a Jindřich z Kravař. Je zajímavé, že o žádném z Rožmberků nebylo řečeno tolik nepěkného jako o Oldřichovi. Přes všechen tento nános pomluv, polopravd i skutečností se však ukazuje, že na Krumlově tehdy žil asi nejpozoruhodnější a nejschopnější ze všech Rožmberků. Žádný z předchůdců ani následovníků již nedosáhl takové moci a nezávislosti jako on. Ani Vilém z Rožmberka, jenž dosáhl podobné velikosti se rovnal svému předkovi jen v několika rysech.

Oldřich byl od mládí vržen do proudu událostí. Země stála na prahu občanské husitské války. Náboženství trhalo českou duši ve dví. Oldřich vyznával podle vzoru svého poručníka a záhy i tchána Čeňka z Vartenberka kalich. Počátkem roku 1418, snad v den svých patnáctých narozenin, převzal konečně vladařství rožmberského domu. Stál v čele obrovského dominia, kam patřilo množství hradů - např. Krumlov, Dívčí Kámen, Nové Hrady, Velešín, Třeboň, Choustník, Helfenburk, dále šest měst, dvaadvacet městeček a téměř pět set vesnic. Majetek zasahoval panstvím Haslach i do Horních Rakous. Nebylo zkrátka pána, který by se mu tehdy vyrovnal. Po pražské defenestraci, kdy z oken radnice létali konšelé a smrti krále Václava IV., jakož i vzniku Tábora si Oldřich uvědomil, že tyto skutečnosti neodpovídají jeho zájmům. Především pak jihočeské táborství jej ohrožovalo takřka bytostně. Okamžitě se tedy rozešel s kalichem a přiklonil se k legitimnímu nástupci na český trůn, k Zikmundovi. Je třeba ocenit, že na rozdíl od ostatních českých pánů, bylo jeho rozhodnutí jednoznačné a definitivní.

Pan Oldřich sice zůstal věrný církvi římské, ale to neznamenalo, že ji bude nějak šetřit. Zapojil se do všeobecného rozchvacování církevního majetku a pod heslem jeho ochrany pak pěkně zaokrouhlil svoje vlastní jmění. Především zabral Zlatou korunu. Nespokojil se však jen s obsazením klášterního panství. Aby svou držbu pojistil, nechal napsat falešnou listinu, kde bylo doslova řečeno, že již Přemysl II. zamýšlel, aby Rožmberkové celé zboží vlastnili. Byla to úžasná smělost, ba drzost, když si uvědomíme, že naopak český král založil tento klášter a stejně i Budějovice s úmyslem, aby zastavil rožmberskou rozpínavost.

Ještě daleko hůře se choval Oldřich ke svým nepřátelům. V hladomorně jeho hradu zahynul nejeden přívrženec husitů. Spojenectví se Zikmundem a odpor proti celé zemi mu však přinášelo mnoho vydání a dluhů. Přesto dokázal něco neslýchaného. Jeho dominium a především rodové sídlo Krumlov, zůstalo po celé období domácích nepokojů nedotčeno. Zde si Oldřich vybudoval dvůr a s ním i vlastní dvorský okruh. Díky tomu, že celé prostředí zůstávalo stranou válečných nebezpečí, udržela se zde i předhusitská kultura vrcholné doby Karlovy a Václavovy. Gotický Krumlov dokonce zastiňoval svou nádherou pražské sídlo českých králů a to nejenom v době válečné, ale ještě o mnoho let později.

A což návštěvy, které si zde podávaly ruce. Mezi rožmberskými hosty byli i dva budoucí papežové. V roce 1446 to byl Tomáš Parentucelli, pozdější papež Mikuláš V. a také Eneáš Silvius Piccolomini, kterého Čechy poznaly jako papeže Pia II. Ten pobýval na Krumlově roku 1451. Na rožmberské hlavní sídlo padal i lesk soudobých italských renesančních dvorů. S nimi byl Oldřich ve styku a jistě to byli právě italští hosté, kteří zaseli do jeho duše lákavou myšlenku o italském původu pánů z Rožmberka. Tato idea jistě lahodila mocnému vladaři, který se ostatně cítil být nad domácí šlechtu povznesen. Byl to přece on, kdo si dopisoval s pomazanými hlavami Evropy a Zikmund jako první český král mu dokonce odpovídal česky.

Oldřichovu snahu po nádheře a lesku, touhu po politické moci a nadměrnou ctižádost spatřovali již jeho současníci v potřebě zastřít svůj nepříliš vábný zevnějšek. Kulhavý hradní pán opravdu nemohl soupeřit s ostatními v tělesné zdatnosti a tak hleděl vyniknout jinak. Jeho jednání a mnohé nectnosti, které jsou dost příkře odsuzovány, se však nijak nelišily od jeho vrstevníků. "Sloup království českého a úd nejmocnější", jak byl Oldřich z Rožmberka nazýván, měl ve skutečnosti pouze jeden nedostatek, ten byl však neodstranitelný. Vedl vysokou politiku a to jej spolu s neustálým válčením finančně vyčerpávalo. Jestliže v jednom okamžiku sahal po české královské koruně, na konci své politické činnosti zápasil s dluhy, což nakonec pohřbilo všechny jeho ambice. Dluhy byly skutečně obrovské - 100 tisíc kop českých grošů, to již nebyla žádná legrace. Daleko horší byl však fakt, že dluhy svazovaly Oldřicha i politicky. Stárnoucí Rožmberk pozbyl lesku a císař Fridrich, kdysi přítel nejvěrnější, prodal roku 1449 Oldřichův dlužní úpis na 16 tisíc zlatých jeho největšímu odpůrci Jiřímu z Poděbrad a to jen za pouhých 10 666 kop českých grošů. To již byla politická katastrofa. Co říci závěrem. Pan Oldřich z Rožmberka nebyl žádným zlým démonem a nijak se ve svém jednání nelišil od svých současníků. Jeho tragédie spočívala však v tom, že stejně jako jeho mnozí předchůdci a následovníci přecenil své možnosti a nedocenil politickou realitu, která jej přerostla. Konec jeho života byl proto opravdu smutný, zemřel v osamění 28. dubna 1462.

Vilém z Rožmberka

Jihočeský velmož Vilém z Rožmberka, byl přesvědčen o tom, že dějiny jeho rodu sahají až do římských dob a kořeny lze hledat až v rodu italských 0rsiniů. Proto začal užívat jiný znak než jeho předkové. Jeho erb, který přijal také jeho bratr Petr Vok, vypadal pak takto: štít dělený zlatým břevnem, na kterém někdy býval černý hádek nebo úhoř. Na horním stříbrném poli se skvěla červená pětilistá růže, na dolním stříbrném poli byly namalovány pokosem tři červené pruhy. Celý štít přidržovali dva medvědi, připomínající latinský základ jména Orsini (Orsini-ursus, tj. medvěd).

Vilém z Rožmberka se narodil l0. března roku 1535 v hornorakouském Schützendorfu, kde tehdy pobývala jeho matka u svých příbuzných. Byl čtvrtým dítětem Jošta III. z Rožmberka a Anny z Rogendorfu. Spolu se svými sourozenci (Annou, Alžbětou, Bohunkou, Evou a Petrem Vokem) ztratil 15. října 1539 otce. Neshody mezi jeho matkou Annou Rožmberskou z Rogendorfu a novým rožmberským vladařem Petrem V. Kulhavým (mladší bratr Jošta III.) zavinily, že děti neužily mnoho rodinné pohody a klidu. V době nuceného a dočasného matčina pobytu v Horním Rakousku (1542-1546) žili Vilémovi sourozenci v Jindřichově Hradci u své tety Anny Rožmberské rozené z Hradce, vdovy po Jindřichovi VII. z Rožmberka.

Vilém pobyl v roce 1542 několik měsíců v soukromé škole Arnošta Krajíře z Krajku v Mladé Boleslavi. 0 dva roky později odešel do Pasova, kde v letech 1544-1550 absolvoval školu při dvoře tamního biskupa Wolfganga ze Salmu, svého příbuzného z matčiny strany. Toto byla jediná Vilémova studia, možno říci na úrovni dnešní střední školy. 0d roku 1550 pokračoval ve studiích za pobytu u císařského dvora v Augšpurku. Jeho životním heslem bylo "Festina lente", tj." Spěchej pomalu". Přesto musel vstoupit do života velmi rychle. Ve věku 16 let se ujal vlády nad rodovým majetkem a stanul v čele rodu jako "Vladař domu rožmberského". Spolu s titulem převzal správu panství Českého Krumlova, Třeboně, Rožmberka, Nových Hradů, Helfenburka, Choustníku, Miličína, Želče, Drslavic, klášterů ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně, Třeboni, Borovanech, kláštera minoritů a kláštera klarisek v Českém Krumlově, fary v Českém Krumlově a Haslachu v Horním Rakousku. Podle Václava Březana bylo tehdy na celém rožmberském majetku více než 11 000 osedlých. tj. držitelů usedlostí, což bylo velmi mnoho.

Počátky jeho veřejné činnosti však byly celkem skrovné. Roku 1560 se stal jen nejvyšším komorníkem a teprve roku 1570 nejvyšším purkrabím. Místo přijal ve shodě s přáním krále Maxmiliána II. i české stavovské obce. Tato funkce reprezentovala v Českém království hlavu sboru nejvyšších zemských úředníků a je známo, že Vilém byl domácími i zahraničními politiky považován za místokrále. Jeho role byla tedy velmi významná, především vzhledem k časté a dlouhotrvající nepřítomnosti českého krále v zemi. Vedle rodového původu, diplomatické rozvážnosti a jiných osobních kladných Vilémových vlastností hrála při jeho volbě do této funkce roli snad také určitá náboženská tolerantnost rodilého katolíka vůči různým protestantským proudům v Českém království.

Vilém z Rožmberka se velmi rychle vypracoval mezi přední diplomaty království. Panovník jej vyslal do Polska v čele delegace, která se měla ucházet o uprázdněný polský trůn pro krále Maxmiliána anebo pro jeho syna Arnošta. Vilém sice pro Habsburky trůn nezískal, ale sám si vysloužil u polské šlechty sympatie, které mu přinesly nabídku trůnu pro jeho vlastní osobu. Z pochopitelných důvodů ji však nemohl přijmout. Vždy patřil mezi rozumné a uvážlivé lidi a to sehrálo roli i tehdy. Jeho životní filozofie mu také zajistila po celý život vedoucí místo v zemi. Doplněno slovy Václava Březana ze závěru rukopisu Vilémova životopisu to jasně potvrzují: "Sumou byl pán všech ctností plný, střídmý, mírný, pokojný, udatný, milosrdný a spravedlivý, umělý, rozumný, štědrý, však s dobrým rozmyslem, hospodářský etc."

Nejvíce však ležel Vilémovi na srdci osud vlastního rodu. Starost o jeho zachování jej vedla postupně ke čtyřem sňatkům. Prvně se oženil s Kateřinou Brunšvickou (1557) , podruhé (1561 ) s Žofií Braniborskou, potřetí (l578 ) s Annou Marií Bádenskou a konečně (1587) s Polyxenou z Pernštejna, která ho přežila. Dědice se však nikdy nedočkal. Zemřel 31.8.1592 v Praze.

Petr Vok z Rožmberka

Petr Vok z Rožmberka žil v počátku svého života v ústraní, ve stínu svého slavnějšího a úspěšnějšího bratra Viléma. Nedosáhl ani žádné zvlášť významné funkce. Byl pouze "Jeho Milosti Císařské komorník" a pak zastával v letech 1571-1591 několikrát úřad hejtmana Bechyňského kraje. Od poloviny 60. let 16. století pak dával jednoznačně přednost uspokojování svých zálib a neřestí. To jej samozřejmě dovedlo k roztržce s Vilémem, ale spor byl, jak pěkně zaznamenal životopisec posledních Rožmberků, Václav Březan, "pěkně bratrsky" urovnán. Dne 14.září 1565 dostal Petr Vok do své vlastní správy tři panství. Samozřejmě, že rozhodující slovo v důležitých otázkách si ponechal vladař Vilém.

Petr se sice osamostatnil, ale panství, která získal byla pouze okrajová. Hrad Choustník s panstvím a městem Soběslav, tvrz Želeč na Táborsku a konečně Vimperk nedokázaly nového majitele naplnit nijak zvláštním nadšením. Mladý velmož se usídlil na Vimperku, který byl nejlépe vybaven k obývání, ale tím se vzdálil rušnému společenskému životu. Ani časté lovy v Boubínských pralesích a následné hostiny nemohly tuto skutečnost vylepšit.

Nejmladší Rožmberk si totiž navykl životu ve společnosti, v nádheře a v oslavách. Při svých cestách renesanční Evropou nasál totiž nový životní styl a nebyl nijak srozuměn s tím, že dožije svůj život ve strohých gotických komnatách jemu vyhrazených sídel. Protože se nechtěl vzdát společenského života, získal na podzim roku 1569 dům na Starém Městě pražském a v červnu téhož roku uzavřel i smlouvu o koupi bechyňského panství za 23 750 kop českých grošů. (Tuto částku splatil až roku 1577). Okamžitě se sem přestěhoval a zdejší útulné sídlo se mu stalo na plných 23 let domovem. Bechyni si natolik oblíbil, že ji nechal přeměnit italskými a českými umělci na skvělý renesanční zámek.

Záhy se však objevil velký problém, jenž se nazýval dluhy. Petr Vok si na opravu Bechyně musel neustále půjčovat nové a nové peníze a s jejich navracením nijak zvlášť nepospíchal. Bylo to ostatně běžné i u jiných pánů, kteří si půjčovali od šetrných rytířů, měšťanů a židovských lichvářů a pak postupně museli za šestiprocentní i vyšší úrok peníze vracet. Ne tak bechyňský pán. Podle Václava Březana nadělal v sedmdesátých letech "pán veselý, dobromyslný, ctitedlný, hodovný i dosti štědrý" dluhy v hodnotě asi 180 000 míšeňských kop. Pro srovnání celé Bechyňské panství bylo čtyřikrát levnější.

V letech 1573-1577 jeho finanční problémy vyvrcholily. Věřitelé odmítli dále půjčovat, finanční prameny vyschly a lichváři se začali domáhat svého. Na Petra byly vydány zatýkací listy. Znamenalo to, že nesmí opustit svá panství, protože všude jinde mohl být zatčen a uvězněn ve vězení pro dlužníky. Navíc ještě dospěly vztahy obou posledních Rožmberků k bodu mrazu. Vilémova slova:"Pán Bůh račiž mne toho zachovati, abych ho měl v takovém neřádném způsobu fedrovati", hovoří sama za sebe. Přesto v roce 1575 poskytl Vilém za bratra záruky a situace se opět urovnala.

I přes veškerou nepřízeň osudu se tehdy na Bechyni nežilo špatně. Pan Vok se nemohl příliš vzdalovat a tak zval své přátele k sobě. Podle dochovaných zpráv byl skutečně renesančním hostitelem, ale i konsumentem. Podle dochovaných rejstříků si nechával upravovat tu nejlahodnější soudobou krmi a hlavně a především si užíval dobrého pití. Tomu se věnoval se skutečně nadměrným úsilím. Miloval vyhlášené a oblíbené rakovnické pivo a víno si nechával vozit ve velkém množství nejen z Čech a Moravy, ale také z Rakous, Uher a Porýní. O pitkách, které na Bechyni trvaly i několik dní vypovídají bohaté archivní prameny třeboňského archivu. Mladý Rožmberk se pokusil v pití zapomenout na trudný osud druhorozeného, na dluhy, zodpovědnost k rodové tradici a kdoví nač ještě. Hostiny na Bechyni se proslavily také tím, že měly pevný řád a vycházely z určitých a přesných hodovních pravidel, které nebylo radno překračovat. Když se tak stalo byl "nešťastník přinucen" vypít tak zvanou pokutu čili pohár navíc a zapsat se do Pokutních register, které v letech 1573- 1576 Petr Vok při svých pitkách vedl.

Když dnes listujeme zažloutlými stránkami, nalézáme zde roztodivné množství zápisů nijak zvláštní myšlenkové hloubky, ale přesto velmi zajímavých. V každém víno rozeznělo jinou strunu. "Čiň co čiň - pamatuj na Pána Boha," zapsal Zdeněk Březský. Aleš Volbram sice začal podobně, ale slova:"Pan Bůh spomocník můj a Maruška potěšení mý", což již bylo o něčem jiném. Narážky na přítomné, u stolu obsluhující ženy, byly poměrně časté a některé pěkně peprné. Tak například Aleš Dejm ze Stříteže procítěně zapsal, že :"Káče má nejlepší", kdežto písecký rychtář smutně konstatoval:"Casta est quam rogavit - Ctnostná jest ta, kterou nikdo nechtěl. Některý vína pitel si vzpomněl i na domov. Nebyly to však vždy myšlenky veselé. "Má klisna klepouchá (kulhavá) a má žena poctivosti nemá", zoufal si Simeon Běšín z Běšin. Jiný hodovník - Víta ze Rzavého, který sem přišel zapomenout na trudný úděl, stejný jako měl jeho hostitel napsal odevzdaně:"Nemám nic - starej frejíř". U všech zapsaných pak končil zápis obligátním :"Pil jsem pokutu".

Mezi zapsanými hosty bychom našli velmi rozmanitou společnost od pánů a rytířů k zástupcům stavu duchovního i obyčejné měšťany. Ze známějších osob můžeme popatřit na rozmáchlý zápis energického Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan a na druhé straně zde nalézáme i Mistra Jana Mattioliho, jinak lékaře a včelaře jenž se radostně a latinsky vyznal:"Venuše, ty jsi má smrt".

Bylo veselo v hodovní síni bechyňského zámku. Jídla a pití taková hojnost, že někteří musili stejně jako Jindřich Kořenský přiznati, že " pí-pí-píti nemůže." Hůře však na tom byl Bohuslav z Buzic, jenž musil s barvou ven a napsal:"Vrh sem přes přívoru". Jak je vidět nebylo u pána z Růže pouze veselo. Celkově však mají zápisy charakter rozverný a mnohdy se pohybují až na hranici dobrého vychování účastníků hodokvasu. Leč každá strana má dvě mince. Freje pana Voka byly ukončeny v únoru 1580, kdy dosáhl věku 41 jar a pojal za manželku tehdy třináctiletou Kateřinu z Ludanic, kterou skutečně velmi miloval a díky ní si dokázal odříci i svého předešlého hýření. Po smrti svého bratra Viléma pak stanul i v čele obrovského rožmberského dominia a stal se z něho skutečně dobrý hospodář i laskavý vladař. Na sklonku života a zvláště po smrti své ženy Kateřiny (1601) si zřejmě často brával do ruky svá Pokutní registra, vzpomínal na bohatýrské pitky a čacké hostiny, ale také připisoval křížky a data úmrtí svých druhů. Takový už však život je.

Zpracoval: PhDr. Václav Rameš