Švamberkové

Opravdu překrásný znak měli pánové ze Švamberka. Jejich stříbrná labuť se zlatým zobákem, či jak se v heraldice praví se zlatým pyskem, se v červeném poli vyjímala velmi pěkně. Tento rod původně pocházel z českého jihozápadu, ale protože se velmi četně větvil, dostali se jeho mnozí členové až na Moravu. Jednou z větví byla linie Borská.

Jejím zakladatelem byl Jan ze Švamberka, jenž zdědil od svého otce Hynka Bor a získal také domažlický úřad. Díky vlivu své manželky Benigny ze Starhemberka a tomu, že jeho rodina žila při hranicích bavorských, se jeho potomstvo poněmčilo. Také odstoupili od víry pod jednou a oblíbili si víru Lutherovu. Když Jan roku 1533 zemřel, rozdělili si synové Petr, Bartoloměj a Jan Erazim tak, že první dostal Ronšperk a ostatní po polovici Boru. Jan Erazim se stal v letech 1557 až 1560 hejtmanem v Slavkově a Šonfeldě. Navíc se ještě roku 1561 stal nejvyšším mincmistrem. V okamžiku smrti (10.května 1580) byl však bezdětným a tak po něm dědili synovci po nejstarším bratru Petrovi.

Petr zemřel 24. června roku 1575. Byl dvakrát ženat. Nejprve s Dorotou z Haideka, která zemřela roku 1551 a v roce 1553 měl za manželku Anežku z Lobkovic (+19. pros. 1572). Jediný jeho syn Jan Jiří dostal roku 1573 od otce Ronšperk a v roce 1584 získal Orlík, k němuž koupil v roce 1592 Kovářov. Stal se z něho bohatý pán a začal se zabývat i politikou. Stal se královským radou, od roku 1595 i radou komory a v letech 1600 až 1609 dvorským sudím. Konečně v letech 1609-11 přijal úřad nejvyššího komorníka a stal se i hejtmanem krajů Prácheňského a Bechyňského. Svůj díl Boru, zděděný po Janovi Erazimovi, postoupil roce 1600 bratrancům směnou za Mašťov, který však roce 1603 prodal. Za to koupil Lasovice (1604).

V té době přišla jeho velká chvíle. Podle dědičných smluv z roku 1484 mezi Rožmberky a Bohuslavem ze Švamberka, mohl nyní žádat dědictví po Petru Vokovi z Rožmberka, který byl posledním ze svého rodu a neměl žádné potomky. Pán z Růže skutečně na toto dědictví přistoupil a smlouvou sepsanou dne 4. ledna roku 1610 nároky Švamberské uznal. Po jeho smrti (1611) získal Jan Jiří ze Švamberka Třeboň, Borovany, Nové Hrady, dům na Hradčanech a roku 1612 také Rožmberk a Libějice. K tomu koupil roku 1612 Zvíkov. Císař Matyáš potvrdil mu (24. února 1614) jeho starobylý erb a dovolil jej doplniti růží Rožmberskou.

Ze svého bohatství se však příliš netěšil. Zemřel totiž v červnu roku 1617. Dědili po něm jeho dva synové a dcery. Nejstarší Petr cestoval ještě před otcovou smrtí (1600) do Paříže a chtěl se dokonce vypravit do Anglie, ale na přání otcovo se vrátil domů. V roce 1605 se oženil s Annou Maximiliánou z Oprštorfu a stal se již v roce 1607 hejtmanem Plzeňského kraje. Král Matyáš je přizval v roce 1612, aby jej provázel k volbě do Frankfurtu. Po návratu v roce 1615 dostal od otce správu statků. O tři roky později se aktivně účastnil českého povstání (1618). Byl dokonce zvolen za jednoho z direktorů a správců zemských. Na rozdíl od ostatních podporoval zemské stavy velice účinně a sám vydržoval ze svého jmění praporec pěchoty. Avšak v květnu roku 1620 předčasně v Praze zemřel.

Trestající Habsburská ruka nevynechala po Bílé hoře ani jeho, ačkoliv byl již dávno po smrti. Soudci v roce 1621 zkonfiskovali všechno jeho jmění a památka jeho byla veřejně prokleta. Všecky statky bez ohledu na nevinné dědice byly zabrány a hned rozprodány. Vdova (již provdaná Žerotínová) ujela za králem Fridrichem Falckým ze země a žila se 7 dětmi svými nějaký čas ve Frankfurtu a pak se uchýlila do Polska, odkud se marně se dovolávala spravedlnosti. Stejně špatně dopadl i Petrův bratr Adam. Při jeho úmrtí byl ještě nezletilým a dokonce byl mimo České království, přesto jej zbavili všeho dědictví. Bylo prý všeho stříbra a zboží v 11 bednách. Domáhal se aspoň polovice Orlíka a Zvíkova (1628), ale marně. Teprve v roce 1652 soud nařídil, aby mu byla zaplacena polovina z ceny jeho dědictví, ale on s tím nesouhlasil. Stejně tak hrdě odmítl v roce 1663 pouhou vyplácení alimentací. Žil jen z trochy peněz, kterou mu česká komora kdysi vyplácela a z toho, co dostával od hraběte Schwarzenberga. Své právo převedl v roce 1655 na hraběte Paara a zemřel 24. prosince roku 1664. Čtyři dni před smrti postoupil své právo k Třeboni hraběti ze Schwarzenberga, který ji krátce před tím koupil.

Zpracoval: PhDr. Václav Rameš