Lomnice nad Lužnicí
Červeného raka měl ve znaku Jan Žižka z Trocnova. Lépe řečeno, domníváme se, že tomu tak bylo. Je trochu divné, že o znaku největšího vojevůdce v našich dějinách víme tak málo a dlouho se vlastně nevědělo vůbec nic. Teprve v moderní době byly objeveny dvě jeho pečeti z roku I378, na nichž je zobrazen ve štítu právě rak. 0 barvách nevíme nic přesného, ale zdá se být pravděpodobné, že znak vypadal barevně tak, jak ukazuje náš obrázek. Tedy červený rak ve stříbrném poli. Později se připisoval Žižkovi znak s kalichem, poněvadž se psával podle hradu Kalicha. Jméno Žižka však neodešlo se smrtí slavného vojáka. Roku I747 byl udělen rytířský stav Janu Maxmiliánu Žižkovi, ale dostal zcela odlišný znak s liliemi a medvědem. K volbě figur však došlo omylem a na základě hned dvou omylů. Medvěd byl pravděpodobně vzat z erbu Šišků z Jamolice, protože jejich jméno zapsali němečtí úředníci v majestátu jako Zischka ! A lilie pro změnu použili na základě vymyšleného erbu, který se nacházel na jednom starém obraze, kde byl slavný vojevůdce vymalován.
Vraťme se však k našemu trocnovskému rodáku. 0 předcích slavného husitského hejtmana a politika je známo jen tolik, že jim ve 14. století patřila ves Trocnov nedaleko Trhových Svinů, podle níž se také tito chudí vladykové nazývali. Jan se narodil někdy kolem roku 1360. O dětství a mládí tohoto významného vojevůdce prameny mlčí, a tak se často pohybujeme na půdě dohadů. Jeho život a postoje vytvářelo jistě prostředí svobodné nebohaté zemanské rodiny, kterou musel obhajovat proti rozpínavosti Rožmberků. Vojenské zkušenosti pak nabýval v šarvátkách proti mocnému odpůrci. Jeho předem ztracený odboj ho nakonec někdy po roce 1400 vedl až k odchodu z Trocnova. Zachránila jej milost krále Václava IV., v jehož službách se stal později jedním z nižších velitelů pražské posádky. Bojovný duch jej však brzy zavál daleko od dvora. Další zkušenosti získával totiž ve vojenských službách v zahraničí. Působil v Polsku a právem se asi domníváme, že v roce 1410 se účastnil bitvy u Grünwaldu. Tehdy hájil barvy polského krále proti řádu německých rytířů. Po návratu do Čech znovu vstoupil do královských služeb. Na Starém Městě si zakoupil dům, podruhé se oženil a měl dceru. V roce 1416 byl již slepý na jedno oko. Nevíme však, kdy ke svému zranění přišel. Možná v Polsku, možná v jihočeských lesích v době, kdy bojoval s Rožmberky. V Praze jeho životní názory ihned ovlivnilo kázání Jana Husa. Okamžitě se stal horlivým posluchačem a převzal jím předkládané učení za své.
Po roce 1419, když se husitství projevilo v plné síle, stal se jedním z jejích nejrozhodnějších zastánců. Žižka sám však nebyl ideolog a v podstatě mu bylo cizí "hádání" kněží. Zemanský původ a střízlivý rozum ho předurčily k praktické ochraně husitství. Svým smýšlením zastával pozice středu. V žádném případě nebyl oním rudým radikálem, jak nám jej líčili ještě nedávno ve školách. V dalších letech prokázal, že jeho postoje byly nadřazeny různým politickým zájmům, a tak se v čele husitských vojsk obracel jak proti přímým nepřátelům, tak i proti těm, kteří (jako například adamité) krajními názory rozvraceli hnutí uvnitř a oslabovali zemi i navenek. Jako skutečně vyspělému stratégovi bylo Žižkovi jasné, že musí vytvořit nový typ vojska i nový typ svazku společně bojujících měst, tzv. obcí polem pracujících. Nutnost nepřetržité bojové pohotovosti si od samého začátku revoluce vyžadovala stálé vojenské jednotky. Jelikož však naprostá většina bojovníků nikdy nevlastnila ani koně, ani zbroj, bylo třeba vytvořit účinnou obranu zejména proti útokům těžké jízdy nepřítele. Tuto funkci převzala u husitů vozová hradba, která navíc umožňovala lehkému dělostřelectvu palbu z největší blízkosti. Po odražení útoků těžké jízdy následoval zpravidla rychlý přechod do protiútoku s podporou lehké jízdy, a především pěchoty. Využívány byly upravené zbraně, přirozené prostým lidem, jako okované cepy, sudlice a další, ale podstatné bylo nasazení palných zhraní.
Žižka svedl mnoho vítězných bitev a prý nebyl nikdy poražen. Když u Přibyslavi 11. října 1424 zemřel, ztratilo celé husitské hnutí schopného organizátora a geniálního vojevůdce. Žižkova nepřemožitelnost však nespočívala jen v jeho schopnostech, ale i v jedinečné bojové morálce jeho vojska. Jak velká byla Žižkova autorita v jeho polním vojsku, ukazují slova Starých letopisů českých: "A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec".
Červenou zavinutou střelu ve stříbrném poli nosil ve svém šlechtickém štítu Jan Roháč z Dubé. Pocházel ze zchudlé větve významného panského rodu. Jméno Roháč začal používat již otec tohoto slavného husitského válečníka Ondřej, aby se odlišil od svého četného příbuzenstva.
Mladý Jan Roháč se asi narodil někdy kolem roku 1380. Z jeho života mnoho nevíme. Z Popravčí knihy rožmberské je patrné, že na rozhraní 14. a 15. století se zabýval stejnou činností jako Jan Žižka - byl silničním lapkou. Zřejmě velmi brzy se seznámil s učením Mistra Jana Husa, kterému se zcela oddal. Po vypuknutí nepokojů v zemi se proto přidal na stranu Tábora a stal se záhy významným husitským vojevůdcem. V husitství stál vždy na levém křídle. První zaručené zprávy o jeho životě se objevují v září roku 1420, kdy ho Žižka ustanovil husitským hejtmanem na hradě Lomnici (nad Lužnicí), který střežil pomezí rožmberského panství. Koncem roku si získal novopečený hejtman již významný vliv, protože se účastnil pověstného "hádání", dnes bychom řekli debaty Pražanů, zastoupených univerzitními mistry, s Tábory o pojetí husitského hnutí. Tato jednání se konala 10. prosince roku 1420 v pražském domě Petra Zmrzlíka ze Svojšína. To již začíná Roháčova hvězda na husitském nebi prudce stoupat. Koncem roku totiž zemřel první táborský hejtman Mikuláš z Husi a pán z Dubé byl zvolen na jeho místo.
Na jaře roku 1423 se pan z Dubé připojil k Janu Žižkovi a odešel s ním z jihu Čech. Zde se totiž Žižkovo křídlo nemohlo kloudně domluvit s táborskými kněžími, a proto raději zamířili do východních Čech, kde založili tzv. Menší Tábor. Jan Roháč pak svého hejtmana doprovázel až do jeho smrti. Poté se stal hejtmanem v Čáslavi a patřil vždy k předním ze Sirotků, jak si začali zdejší husité po Žižkově smrti říkat. V té době již však začíná jeho hvězda zapadat. Naděje, se kterými vstoupil do husitské strany, narazily na tvrdou realitu dne. Roháč zjišťoval, že husité opouštějí původní ideály a přijali mezi sebe kariéristy, kteří přestoupili ke kalichu jen proto, aby udrželi své lehce nabyté statky, jež zkonfiskovali církvi svaté. S tím se spravedlivý Roháč nedokázal smířit a tak dobrovolně ustupuje do pozadí.
V bitvě u Lipan, však stanul Roháč na straně husitských polních vojsk Prokopa Holého. Marná však byla jeho snaha. Boj o moc v Čechách byl rozhodnut a jeho strana prohrála. Upadl do zajetí, ale záhy byl propuštěn na svobodu. Mohl se uchýlit kam chtěl a podobně jako ostatní zanechat válečného života. Pán z Dubé však naopak začal znovu volat ostatní do zbraně proti Zikmundovi. Doufal, že rozdmýchá boj v Táboře, a proto se tam ihned odebral. Shromáždil menší vojsko složené z táborů a sirotků, avšak rožmberská jízda je 19. srpna roku 1435 u Křeče zcela rozprášila. Navíc si táborští přáli zachovat svůj ve válce získaný majetek. Začali jednat se Zikmundem a pokořili se. Roháč, potupený a zklamaný odešel opět pryč a usadil se na Kutnohorsku ve svém hrádku Siónu.
Učinil z něho poslední centrum odporu proti králi Zikmundovi. V únoru 1437 byla zdejší posádka posílena o vyhnané radikály z Hradce Králové a všichni zde očekávali věcí příštích. O tři měsíce později přirazilo k hradišti královské vojsko, v jehož čele byl nejvyšší hofmistr království pan Hynek Ptáček z Pirkštejna. Armáda to byla impozantní. Nepatrný Sión byl obklíčen po zuby ozbrojenými válečníky a velitel nechal dokonce nedaleko hradu instalovat veliký prak. Avšak všechny tyto zbraně zaháleli, a vojáci z ležení jen tak lelkovali po okolí. Na hradě nebyla studna ani jídlo. Přesto posádka stále odolávala a Zikmund v Praze netrpělivě čekal, kdy se vojsko objeví i se zajatcem. Kolem Siónu se však dál nic nedělo. Všichni účastníci tohoto dramatu hráli o čas. Dva dokonce o život. Zikmund bojoval v Praze se smrtí a Roháč na Siónu čekal útok nebo smír. Dobře totiž věděl, že na něho čeští páni nezaútočí. Předně byl jedním z nich a jeho poprava mohla být do budoucna precedentem a navíc věděli, že Roháč má u sebe část desk zemských, kde jsou zapsány jejich majetky, získané během husitských válek. V době, kdy byla majetková revize v plném proudu, to byla pro všechny české pány situace velmi ošemetná. Oldřich z Rožmberka, jehož některé statky zde byly zapsány, Roháče raději ani neobléhal. Zikmund však byl netrpělivý, a proto poslal k Siónu své uherské vojáky.
V okamžiku kdy se měla přiblížit Zikmundova kumánská jízda byl hrad českým vojskem lehce během několika hodin dobyt a Roháč zajat a převezen do Prahy. Pochopitelně, že i zemské desky se vrátily tam, kam měly. Jenom zápisy majetku Oldřicha z Rožmberka byly vyříznuty. Nepřátelství obou mužů šlo tedy až za hrob. Tragédie spěla k epilogu. Již 9.září roku 1437 byl Jan Roháč z Dubé se svými druhy pověšen. Poprava se však neodehrála na Staroměstském náměstí, jak se mylně traduje, ale na Šibeničním vrchu za Prahou. Roháč zde zemřel na zlaceném provaze na šibenici, jež stála výše než ostatní. Tak tedy skončil poslední mohykán bojovného husitismu.
Papouška, štiku a kapra nosil ve svém znaku známý rožmberský regent Jakub z Jelčan a Sedlčan. Jeho život byl velmi bohatý a vpravdě renesanční. Je jedno, máme-li na mysli jeho užívání, či nesmrtelné dílo, které vytvořil. Již za jeho pozemského bytí se o něm vyprávěly hotové legendy a což potom po jeho smrti. Jak si měli lidé ostatně vysvětlit, že hráze rybníka Rožmberka drží? "To mohl dokázat jenom spolkem s čertem," šla jedna řeč. Skutečnost byla však daleko prozaičtější. Za všemi Krčínovými úspěchy se ukrývala jenom práce a zase práce. A ještě jeden rys vedl k úspěchu, náročnost a tvrdost k sobě a také k druhým. A zde byl kámen úrazu všech pomluv a závisti.
Maličký Kuba Krčín spatřil světlo světa 18.července roku 1535 v pravé poledne a ještě k tomu v neděli v Kolíně nad Labem. Po studiích, kdy jak sám později psal "trval mnohé čas, opovrhši tohoto světa všelijaké kvasy", sloužil u pana Viléma Trčky z Lípy. Avšak již v létech 1559-1560 se ocitl v Borovanech, kde řídil hospodářství augustiniánského kláštera. A řídil dobře. Vedl si tak zdatně, že si jej již roku 1561 povolal Vilém z Rožmberka za svého podpurkrabího na Krumlov. Zde se Krčín ihned dobře uvedl, když přivedl do pivovaru vodu a nechal zde vařit bílé pšeničné pivo, které vyneslo jeho pánovi nemalé peníze.
O rok později je již z Krčína purkrabí a v rekordním čase, již roku 1569 se stal nejvyšším regentem. Mezitím však pilně zveleboval hospodaření, krátil požitky úředníků, dvakrát až třikrát obracel peníz než jej vydal, stíhal defraudanty a propouštěl neschopné a líné. Tím si samozřejmě moc přátel nezískal. Avšak ani jeho protivníci nemohli než uznat, že jeho zvelebení zemědělství a pivovarnictví má něco do sebe a hlavně jeho reformy začaly vynášet a o to hlavně šlo. Jaksi navíc se začal Krčín také zabývat rybníkářstvím. "Toho roku (1565) také přidáno jest mu od Pána Boha umění, kteréž v tomto světě poslední není: rybníky a stoky začal měřiti", napsal o něm Václav Březan, který jej jinak neměl zrovna ve velké lásce.
Jestliže polní hospodářství, ovčíny a pivovary jeho doby již nejsou, rybníky ho přežily. Jeho vodní díla překonala věky a především díky jim se Krčín skutečně proslavil. Vybudoval jich neskutečné množství a jen málo jich zaniklo. Jeho umění přitom neleželo jenom ve vyměřování nového díla, tím se tolik nezabýval, spíše byl skvělým organizátorem veškerých prací, kdy jedna akce zapadala do druhé a výsledek můžeme obdivovat i dnes. Dokázal se obklopit skutečnými mistry rybníkáři, na které se mohl plně spolehnout. Při práci na rybníce pak dělníci pracovali v rotách a jejich předáci zodpovídali za dílo, i za lidi. Kdo se provinil, se zlou se potázal a mnohdy stál na hrázi i kat. Na rybníce postuppoval Krčín velmi tvrdě a mnohdy i krutě. Zde to bylo asi na místě, protože rybníkáři byli "chasa zvijebená" jak se o nich říkalo a byli vše jenom ne andělé. Horší bylo, že Krčín si přenesl tyto způsoby spolu s nesnesitelnou arogancí i do vztahu ke svým úředníkům a je třeba říci, že vzhledem k lidem mnohdy napáchal více škody jak užitku.
Vinu nesl asi také i jeho prostopášný způsob života. Hodně pil a ruku v ruce s tím proháněl každou dostupnou sukni. Asi ne bez příčiny jej Březan označil jako "dvořenína Venušina." Krčín byl bezesporu dobrým počtářem a stratégem, ale jednou se přesto pořádně přepočítal. Ve věku 31 let se v Krumlově roku 1566 oženil, když si vzal za ženu starou babu Dorotu Slepičkovou z Radkovic. Lépe řečeno vzal si dům na Latráně a penězi naditou pokladnici.
Měl to docela pěkně spočítané, čekal, že babka se brzy rozžehná se světem a pak si vezme jako bohatý vdovec nevěstu mladou a hezkou. Krčín se však krutě přepočítal a osud si s ním zahrál. Jeho letitá manželka zemřela až 15. září roku 1587. Prožil s ní tedy dobu jakou si asi sám nepředstavoval a sám o tom napsal: "Za své služby nebohý jmá tu odměnu: musí v tom trvati do vůle boží, dokud Pán Bůh s něho toho břemene nesloží". Když tedy břemeno shodil bylo mu již 53 let a přesto neváhal vzíti si mladičkou dceru hradeckého hejtmana Jana Zelendara z Prošovic se kterou 6. listopadu roku 1588 oslavil svatební veselí.
Krčínovým heslem bylo: Cokoli konáš, konej moudře a hleď na konec". Skutečně je dodržel do puntíku. Byl tvrdý, zbytečně neublížil, ale také zbytečně nekonal žádné dobrodiní.
Roku 1580 zřídil buchhalterii čili účtárnu, v jejímž čele stál a tím kontroval všechny rožmberské úředníky. Ve své zprávě panu Vilémovi o své práci napsal: "Vopravdu bychom s nimi (úředníci) málo nahospodařili. Pěkně se umíme postaviti, lahodně promluviti, ba i jiné, tuším, nemálo hyzditi a svých nedostatků nevidíme, naposledy ňákými špadrnáčky toliko bychom se vymluvili ... Zdá se mi, že prve dosti zahalečů při dvoře Vaší Milosti, a co víceji bývá písařů, tím nechutěji počtové se vyřizují. Léta Páně 1584."
Šimon se narodil v Lomnici nad Lužnicí roku 1552 v nezámožné poddanské rodině. Datum na den určit nemůžeme, ale rok narození nacházíme na dobových básníkových podobiznách i v soupisu poddaných z roku 1586. Odtud se též dovídáme, že po otci se mu říkalo Chodeček. Aby bylo jeho jméno úplné musíme ještě uvést, že po svém rodišti si přidával jako básník také přídomek Lomnický a již za studentských dob, podle humanistické módy, si pořečtil své rodné jméno Chodeček na Ptocheus, což lze přeložit jako "žebráček". U Lomnického to však nikdy neznamenalo ,,žebrák" ve vlastním slova smyslu, jak je to ještě někdy mylně vysvětlováno. Naopak, na konci svého života, kdy upadl do opravdové bídy, tohoto jména nikdy neužíval. Studia mu umožnil jeho příznivec Vilém z Rožmberka, který mu také později obstaral místo správce školy v Kardašově Řečici. V roce 1582 se Lomnický odstěhoval do svého rodiště, Lomnice nad Lužnicí. Přijal zde místo správce pivovaru. Už tehdy delší dobu veršoval. Kolem roku 1585, po smrti svého tchána, přichází Lomnický do Ševětína, kde přebírá Vávrův statek se zájezdní hospodou a formankou. Zde strávil třiatřicet let, které věnoval jak své živnosti, tak psaní. Obojí mu šlo velmi dobře. Jeho formanka se stala oblíbenou zastávkou tehdejší nejvybranější společnosti. Všechna poselstva, která se za těch dob ubírala z Vlach, Španělska i odjinud k císaři do Prahy, se zde stavěla. "Apud latinum hospitem", nebo jak Němci říkali "Bei dem Iateinischen Wirt', mívali všichni hosté dobré opatření.
Psal hlavně příležitostné verše k rozličným událostem i na objednávku. Roku 1589 skládá například píseň u příležitosti vyslání Viléma z Rožmberka do Polska, jindy se účastní se svými verši svatby Petra Voka z Rožmberka a verše provázejí některé z mocných feudálů i ke hrobu. Psal však i pro docela obyčejné lidi. Těm určil především spisy poučné a mravokárné. Krátké naučení mladému hospodáři (1586) či Kupidova střela (1519) nebo Tobolka zlatá (1615), patří k těm nejznámějším a také nejzdařilejším dílům. Napsal také několik velikonočních her a vydal sbírku katolických duchovních písní.
V roce 1618 mu vyhořela hospoda a krátce na to přepadlo Ševětín císařské vojsko. V době stavovského povstání proti císaři kolísal mezi protivnými stranami a zákonitě upadl v nemilost u obou. Nakonec zemřel v zapomenutí v Praze asi někdy během r. 1623. Pavel Skála ze Zhoře (1583-1640) uvalil později na Lomnického kletbu za jeho údajný hanopis "Exekucí", který hrubým způsobem urážel pobělohorské popravené na Staroměstském náměstí. Až doba dnešní zbavuje básníka kletby hanopisu a rozborem celého díla nás přesvědčuje, že jej skutečně nikdy nepsal. Stejně tak servilní a ponížený dopis, adresovaný bělohorským vítězům, nikdy nevyšel z jeho pera. Ostatně, i kdyby tuto poníženou supliku sepsal, jsme vůbec oprávněni hodnotit dnes činy člověka, který během okamžiku ztratil vše a ocitl se tváří v tvář ohrožení holého života?
Zpracoval: PhDr. Václav Rameš
