Menu
Město Lomnice nad Lužnicí
Lomnice nad Lužnicí

Historie města

Vývoj jména

 Lomnice nad Lužnicí leží v malebné rybniční krajině a vznikla pod stejnojmenným hradem, který je poprvé doložen v přídomku jejího majitele Oldřicha z Lommnice již roku 1265. Jméno má původ v názvu potoka, nad kterým leží a jenž je zmiňován již roku 1367 (Lomnicze rivulus). Je odvozeno ze staročeského přídavného jména lomná, tj. voda lomozná, hlučná nebo představující mnohokrát lomený potok. Od konce 18. století (1789) je přidáván neshodný přívlastek - nad Lužnicí, ačkoliv řeka je od města vzdálena 2,5 km.

Historický vývoj

Podle posledních výzkumů se zdá, že nejstarším místem v Lomnici je okolí kostela sv. Jana Křtitele, kde stála původně stará vesnice a malé zemanské sídlo. Vznik hradu souvisí zřejmě se založením tržní osady a vytvářením lomnického panství v polovině 13. století.

První písemná zmínka o sídlišti je z roku 1220, kdy je Lomnice v držení Vítka z Klokot předka třeboňsko-landštejnské větve Vítkovců. V roce 1265 je uváděn jako majitel Oldřich z Lomnice. Po něm se v držení střídají další Vítkovci. V letech 1341-1359 zde sídlil Vítek z Landštejna, jehož syn Vileém dosáhl v zemi významným proboštem a královským kancléřem. Zřídil na lomnickém hradě kapli Božího Těla a sv. Petra a Pavla (1359).

V městečku byl v té době již farní kostel sv. Jana Křtitele. Po jeho smrti se stal majitelem další významný Vítkovec Ješek z Kosové Hory (do r. 1373). V letech 1378-1380 vlastnil Lomnici Jindřich ze Stráže. Po něm ji získal Kunrát Krajíř z Krajku, který město a hrad roku 1381 vyměnil s králem Václavem IV. za Landštejn a město Bystřici.

Povýšení na město a rozvoj rybníkářství

Český panovník navštivil osobně Lomnici roku 1382. Udělením královských práv ji povýšil na město a povolil ohrazení hradbami, věžemi a příkopem. Další vlastník, císař Zikmund dal hrad i město do zástavy Janovi z Hradce, avšak roku 1420 se po čtyřdenním obléhání posádka vzdala Janu Žižkovi, který zde ustanovil hejtmanem slavného Jana Roháče z Dubé.

Po Lipanech zůstalo město v moci Táborů. Proto je Oldřich z Rožmberka oblehl a spolu s budějovickými spojenci setrvali v podhradí plných devět měsíců. 

Teprve na podzim roku 1435 se obránci dobrovolně vzdali a mohli svobodně odejít. Nový majitel Oldřich z Rožmberka nechal hrad ihned rozbořit, což vedlo k rozepři s Janem z Hradce a s Janem z Ústí, kteří měli na město skutečný nárok. Spor byl ukončen v roce 1441, kdy pan Oldřich své soupeře vyplatil a Lomnice se tak stala trvalým vlastnictvím Rožmberků až do roku 1611. Ke zboží lomnickému tehdy patřily Přeseka, Slověnice, Sádek, Ševětín, Vitín, Lužnice, Štěpánovice a Lišov. Následné rožmberské období patří k nejšťastějším periodám lomnické historie. Nejvýznamnějším činem, jímž se páni z Růže zapsali do zdejších dějin, byla výstavba rybníků, které se staly klenotem zdejší krajiny.

Již roku 1490 byl Vokem z Rožmberka založen rybník Koclířov. V následujících letech založil Vok se svým bratrem Petrem další velký rybník - Tisý. Prvním významným stavitelem rybníků v této oblasti byl Štěpánek Netolický. Kromě stavby několika velkých rybníků vybudoval Zlatou stoku (1506). Tento umělý průplav, dlouhý 42.6 kilometru, napájí velkou část přilehlých rybníků čerstvou vodou. Rozvoj rybníkářství pokračoval i v desetiletích následujících. Zvláště za vlády Viléma z Rožmberka v druhé polovině 16. stol. dosáhlo toto řemeslo svého vrcholného rozkvětu. Jeho rozmach je spojen především se jménem proslulého Jakuba Krčína z Jelčan, jehož talent vtiskl jihočeské krajině a Lomnicku zvlášť ráz jezerní krajiny.

Založil rybníky Potěšil, Skutek, Krčín a u Smržova vystavěl novou stoku Krčínku. Jeho umění vyvrcholilo založením nejmohutnějšího rybníka na třeboňském panství - Rožmberka. Dnes patří mezi největší rybníky na Lomnicku především ty, které vznikly v rožmberské éře. Hlavně se jedná o Dvořiště s pozoruhodnou kamennou propustí a hrází. Rybník se připomíná sice již ve 14. století, ale upraven byl později. K dalším skvostům patří výše uvedený Koclířov, Velký Tisý, Káňov a Záblatský. Menší jsou Flukhaus a Černičný. Od Klece k severu až k Vlkovu leží uprostřed lesů řada menších rybníků, které téměř splývají v jednu vodní plochu, přerývanou jen úzkými hrázemi a alejemi dubů.

Zajímavá a krásná jsou i jejich jména: Vlkovský, Krajina, Nový, Překvapil, Rod, Naděje, Víra, Láska, Měkký, Strakatý, Skutek, Dobrá vůle a Blaník.

O hospodářském růstu rožmberské Lomnice svědčí i stavba pivovaru (1560), ve kterém od roku 1582 působil po tři roky jako písař samotný básník Šimon Lomnický z Budče. O další rozkvět města se zasloužil především Petr Vok z Rožmberka, který lomnickým vylepšil právo tržní, várečné a silně omezil i robotní povinnosti.

Lomnice součástí schwarzenberského panství

Po vymření rožmberského rodu získávají Lomnici nakrátko Švamberkové. Ti ovšem po Bílé hoře přišli nejen o toto panství, ale o veškerý majetek. Propadlé třeboňské zboží si ponechal vítězný císař Ferdinand II. Doposud prosperující město doplatilo krutě na válečné akce třicetileté války. Již 8. listopadu roku 1618 se jihozápadně od Lomnice strhla devítihodinová bitva, trvající až do noci. V ní bylo poraženo císařské vojsko a jeho velitel Buquoy byl nucen dát se na kvapný ústup. Uprostřed léta 1619 však císařští přitáhli k Lomnici znovu. Obyvatele ztýrali a oloupili. Jen výpalné 500 kop grošů zachránilo město před ohněm. Avšak ne na dlouho.

Dne 15. srpna 1619 přepadly Lomnici tlupy císařského vojska a obrátily ji v popel. Následky třicetileté války byly nedozírné. Ze 113 osedlých v Lomnici zbylo pouze šestnáct. 0 tom, jak velkou ránou byla Lomnice válkou zasažena, svědčí skutečnost, že v roce 1679 tu bylo napočítáno šedesát domů spálených a pustých, a dokonce ještě roku 1753, to je po sto třiceti letech, zůstávala stále část domů neobydlena. Z těžkých následků války se obyvatelstvo města zotavovalo jen velmi pomalu.

Roku 1660 koupili třeboňské panství a tím i Lomnici Schwarzenbergové. I když velká většina obyvatel Lomnice a okolí se živila zemědělstvím, i zde se postupně rozvíjí obchod a řemesla. K pokusům o pronikavější hospodářský rozvoj Lomnice dochází teprve až v prvních desetiletích devatenáctého století. Ale i tak městečko a jeho okolí zůstávají hospodářsky zaostalé a téměř výhradně zemědělské. K první snaze vybudovat v Lomnici průmyslový podnik došlo v roce 1831, kdy za souhlasu představitelů obce byla Janem Bílkem postavena továrnička na výrobu papíru. V této době dochází v Lomnici nad Lužnicí také k založení drobných manufakturních výroben kuřáckých potřeb a knoflíků z perletě. Také výrobky z rákosu a orobince přinášejí obživu několika domáckým dělníkům a dělnicím. Dalším pokusem o založení průmyslu v Lomnici byla výroba slaměných obalů na homolový cukr, který se vyvážel do Egypta a do jiných zámořských zemí. Jejich výrobou se zaměstnávalo ve třísměnném provozu až dvacet pět dělnic.

Posledních 100 let

  • Určité hospodářské oživení nastalo na počátku druhé poloviny 19. století zrušením roboty a stavbou železnice Praha - Vídeň. Stanice zde byla otevřena roku 1876. Naděje v hospodářský rozmach přineslo i zřízení státních úřadů.
  • V roce 1850 se stala Lomnice sídlem okresního soudu, který zde setrval až do roku 1949.
  • V letech 1855-1868 zde byl i smíšený okresní úřad a v období 1895- 1928 také samosprávný okres lomnický. Přesto druhá polovina 19. století pro Lomnici a celé Lomnicko znamenala hospodářskou stagnaci, která se mimo jiné projevovala houfným stěhováním lidí do ciziny. Nejen z Lomnicka, ale z celých jižních Čech, odcházely především do Vídně a do Ameriky nejchudší a často kvalitní pracovní síly, které se domů již nikdy nevrátily. V souladu s pomalým rozvojem ekonomickým byla úroveň společenského a politického života ve městě a okolí.
  • Poslední čtvrtina devatenáctého století přinesla založení jen několika spolků. Mezi nimi Měšťanská a Řemeslnická beseda (1892), ochotnický spolek Tyl a hasičský sbor (1879) patřily k nejaktivnějším a sehrály v příštích desetiletích významnou roli při organizování společenského a kulturního života města.
  • Roku 1898 byl založen Sokol. Důležitou událostí pak bylo zřízení děkanství (1899), což silně pozdvihlo prestiž města. V následujících letech se rozvíjela Lomnice nad Lužnicí podle možností, které jí dávala její poloha a vývoj celé společnosti.

 

Řada lomnických občanů položila životy v obou světových válkách. Jejich památku si město připomnělo stavbou dvou pomníků, kde jsou uvedena jejich jména. Koncem německé okupace prožilo město strašlivý zážitek, kdy jen přibližující se ruská fronta zachránila obyvatele před strašlivým masakrem. Přesto byl umučen František Sochor. Jeden z těch, jež odzbrojovali ustupující německou soldatesku.

Po osvobození bylo nadějné nadechnutí v mírových dobách stejně jako jinde zadrženo rokem 1948. Ačkoliv většina obyvatel volila komunisty, ukázalo se, že to nebyla pro město dobrá volba. Město začalo stagnovat. Místo toho, aby upevňovalo svůj městský charakter, začalo připomínat spící ves. Nakonec, bylo administrativně rozhodnuto, že od roku 1960 již Lomnice nebude ani městem. Tak se dostalo toto místo na nejnižší příčku, na které kdy za dobu své existence bylo.

Teprve po roce 1989 se podařilo představitelům obce získat pro Lomnici nad Lužnicí její stará práva. Ve středu dne 29.6.1994 přijali v budově Českého parlamentu představitelé Obecního úřadu dekret o tom, že do Lomnice nad Lužnicí se vrací po 34 letech opět město. Tento titul, který byl Lomnici udělen samotným českým králem Václavem IV. Lucemburským, nabyl opět svého významu.

Dne 18.2.1998 získalo město nový prapor a potvrzený historický znak.

Popis městského znaku

Znakové privilegium města Lomnice nad Lužnicí se nedochovalo. Prvotně mělo na své pečeti snad jen čtyřhrannou třípatrovou věž provázenou po stranách liliemi. Vilém z Landštejna přidal koncem 14. století stříbrnou růži nad střechu věže. Oficiální popis dnes užívaného znaku: "Na červeném štítě stojí čtyřhranná třípatrová stříbrná věž, viditelná ze dvou stran. V přízemí má směrem k levé straně bránu a v patrech okna na obě strany. Střecha je sedlová, černá se zlatými makovicemi. Po obou stranách věže je po jedné zlaté lilii a nad věží je stříbrná pětilistá růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky."

Popis městského praporu

List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, červený a bílý v poměru 1:2:1. V červeném pruhu je uprostřed bílá růže se žlutým semeníkem mezi dvěma žlutými liliemi, jejichž osy jsou na čtvrtinách dělky listu. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

Zpracoval: PhDr. Václav Rameš

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

z Pomlázkování

Mobilní rozhlas

Munipolis

Partneři, svazky, projekty