Menu
Město Lomnice nad Lužnicí
Lomnice nad Lužnicí

Vstup na Naučnou stezku Velký Lomnický OMEZEN.

15. - 17. století

XV. - XVII. století

Počátkem 15. století první významné období rozvoje českého rybníkářství pokračuje a vrcholí. Z r. 1411 máme doklad o objevu, který měl pro zdokonalení chovu kaprů základní význam. V dokladu se mluví o 70 kopách tříletých kaprů, jimiž má být rybník osazen. Vychování tříleté násady a její přesazení do jiného rybníka znamená, že metoda v chovu byla již dvoustupňová a že odstranila hlavní nevýhody kumulativního chovu. Slibný rozvoj rybničního hospodářství byl na půl století zbržděn vzplanutím husitského revolučního hnutí a neklidnou dobou nepříznivou hospodářské podnikavosti. Přesto právě z toho období, z roku 1465 máme památný doklad o tom, že sedm rybníků v Dražovicích na Vyškovsku bylo obhospodařováno třístupňovou metodou. Mezi plůdkový a hlavní rybník byl zařazen ještě další typ, výtažník, ve kterém plůdek rychle vyrůstal. Tato technika chovu se stala základem nejmohutnějšího rozvoje rybníkářství koncem 15. a v 16. století a v podstatě se zachovala až do současnosti.

Konec 15. a skoro celé 16. století je ve znamení další horlivé stavební činnosti. Jestliže se až do té doby hospodařilo převážně na jednotlivých rybnících, přistupuje se nyní k budování celých rybničních soustav. Příčinu lze vidět v objevení třístupňové metody chovu, která přinesla vynikající hospodářské výsledky. Dala rybám dobré podmínky růstu a rybníkům novou kvalitu - specializaci. Specializované rybníky, plůdkový, výtažník a hlavní rybník se lišily především velikostí a proto jimi bylo možno lépe využít terénní podmínky. Dobré hospodářské výsledky vedly ke stavbám rozsáhlých hlavních rybníků, na kterých bylo nyní možné hospodařit téměř bez rizika ztrát.

Nové rybníky byly zakládány na všech příhodných místech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V té době bylo jen v Čechách přibližně 25 000 rybníků. Na stavbách rybníků pracovali rybnikářští mistři, kteří byli buď stálými zaměstnanci velkostatků a nebo byli k práci najímáni. Mistr si zajistil pracovníky, kteří pod jeho vedením rybník postavili. Byli to tak zvaní rybníkáři, stálí rybniční dělníci, pro které se tyto stavby staly jediným, poměrně dobře placeným zaměstnáním. Pracovali ve skupinách pod vedením zkušených předáků a přecházeli z dokončené stavby na novou. Při stavbě rybníků pracovali i příležitostní dělníci z okolních vesnic, robotníci s potahy dováželi materiál.

Stavba začínala vyhledáním místa v terénu a vyměřením rybníka, při tom musela být vytyčena zátopa, výška hráze, plocha základů hráze, plocha a určení míst pro výpusť a přepad. Vlastní stavební práce sestávaly z vykopání základů, uložení trub, zřízení loviště a kádiště, vršení a udusávání hráze, zřízení přepadu a pomocných stok u stavby vazby a zpevnění hráze dřevěným nebo kamenným tarasem. Rozsáhlé rybniční stavby byly celé postaveny jednoduchým ručním nářadím. Používaly se dřevěné okované rýče, motyky, krumpáče, sochory, dřevěné okované lopaty a ruční kolečka. K udusávání nasypaných zemin sloužila dřevěná dusadla.Tesařské práci sloužily sekery, pily dláta, palice, nebozezy a beranidla k zatloukání kůlu.

Práce rybníkářů byla těžká, ale dobře placená. V průměru dostávali rybnikářští dělníci čtyřnásobnou mzdu, než jaká se vyplácela za zemědělské práce. Počátkem 16. století dostávali v Jindřichově Hradci mlatci půl groše denně, sekáči jeden a půl groše a rybnikáři čtyři groše a čtyři denáry. Pro srovnání: slepice stála v té době jeden groš, kopa vajec dva groše, kapr dva groše.

Vilém z Pernštejna

Nejvýznamnější rybníkářskou oblastí v Čechách se koncem 15. a počátkem 16. století stalo rovinaté a úrodné východočeské Polabí. Podnikavostí nejbohatšího feudála té doby, v rybnikářství velmi zkušeného Viléma z Pernštejna vznikla na pardubickém panství rozsáhlá rybniční soustava. Rybnikáři, jejichž jména dnes nejsou známa, začali na Pernštejnův příkaz přestavovat hráze starších rybníků. Rozšířili Bohdanečský, Starý Sopřečský a Živanický rybník. Hlavní úsilí soustředili na výstavbu Čeperky která se stala největším pardubickým rybníkem. Téměř současně byly postaveny rybníky Semtínský, Novočernský, Zdánický, Jezero a další. Pro chov kapřího plůdku dal Pernštejn postavit množství malých nádrží v sousedství velkých rybníků. Na počátku 16. století se zrodil velkorysý projekt, který dal celé pardubické soustavě pevný systém a již roku 1513 se začalo se stavbou 35 km dlouhé Opatovické stoky, která napojila labskou vodou hlavní pardubické rybníky. Její vybudování umožnilo další generaci pardubických rybnikářů postavit v polovině 16. století další velké rybníky, především Oplatil a Rozkoš. Téměř současně s Opatovickou stokou vznikla i další, Podčapelská strouha, která se stala osou soustavy rybníků v jižní části pardubického panství.

Pardubická rybniční soustava byla skvělou ukázkou vyspělosti českého rybníkářství. Roku 1560 bylo na panství 215 rybníků, z toho několik velkých o několika stech hektarech. V téže době vznikla rybniční soustava na komorním panství poděbradském. Její osou byla nově vybudovaná Lánská strouha, odebírající vodu z Cidliny, protékající rybniční oblastí a ústící do Labe. Největším rybníkem na Poděbradsku a současně největším rybníkem v celých Čechách bylo Blato, měřící 990 ha.

Při dolním toku řeky Cidliny se rozkládala významná oblast rybničních soustav chlumecko-dymokurských. Hospodařilo se zde na 416 rybnících, které byly postaveny již před koncem 15. století. Velkými rybníky této oblasti byly: Žehuňský (postaven roku 1499, 249 ha), Rutvas (asi 200 ha), Chlumecký velký (190 ha), Kosický velký (164 ha), Milošovec (136 ha) a Písecký (114 ha). Pro posouzení významu chlumeckého rybničního hospodářství v době předbělohorské citujeme zprávu poděbradského purkrabího Ondřeje Žlutického z roku 1607, z níž se dovídáme, že již roku 1602 a 1603 si pražští obchodníci s rybami stěžovali a žádali, aby "poděbradský džber s mírou chlumeckou porovnán byl, protož že ihned džber v městě Chlumci udělán a s chlumeckým srovnán byl, kterýž až posavád při poděbradských rybnících se užívá". Další významné východočeské rybniční soustavy se rozkládaly u Městce Králové, Hradce Králové a na opočenském panství. Roku 1490 převzal Vilém z Pernštejna do zástavy jihočeské panství Hluboká nad Vltavou. Ihned tam začal s budováním rybníků a brzo vytvořil první ucelenou rybniční soustavu jižních Čech. Hlavním rybníkem soustavy je pětisethektarový Bezdrev, rozšířený patrně již v roce 1492. Bezdrev zadržel silný přítok Netolického potoka a proti povodni byl zajištěn velice důkladným bezpečnostním přepadem. Svým umístěním má Bezdrev charakter údolní nádrže. Bezdrevská voda se dále rozvádí do menších rybníků a sádek.

Vznik třeboňské rybniční soustavy Rožmberkové, Štěpánek Netolický

Koncem 15. století počala vznikat další velká rybniční soustava u Třeboně. Mocní Rožmberkové využívali příznivých přírodních podmínek pro stavbu rybníků. Ke starším rybníkům přibývaly další: 1491 Starý Koclířov, 1495 Ruda, 1503-1505 Velký Tisý. Při jeho vyměřování a stavbě již působil myslivecký mládenec Štěpánek Netolický, který se r. 1515 stal novým třeboňským porybným fišmistrem. Roku 1506 vypracoval Štěpánek návrh rybniční soustavy na pláni třeboňské. Její osou se měla stát 45 km dlouhá Zlatá stoka, kterou začal stavět roku 1508 a během několika let dokončil. Tato stoka odebírá vodu z Lužnice nad Třeboní, protéká krajinou po levém břehu Lužnice a u Veselí se do ní Opět vrací. Zlatá stoka zlepšila zásobování rybníků Tisého a Koclířova vodou a umožnila Štěpánkovi zřídit další velké rybníky.Opatovický 1510- 1514, Horusický 1511-1512, Kaňov 1515. Štěpánkovy rybníky nevynikaly rozlohou, ale úrodností a výnosem. Stavěl mělké teplé rybníky, ve kterých se kaprům dobře dařilo. Štěpánek Netolický zemřel roku 1538 (nebo 1539) a jen na třeboňském panství zanechal svým nástupcům 9 velkých a 37 menších rybníků.

Dubravius

V první polovině 16. století vzniklo pozoruhodné základní dílo starého českého rybnikářství Olomoucký biskup Jan Dubravius sepsal v letech 1535- 1540 vše, co mohl v té době vědět zkušený rybnikář. Dubravius se narodil r. 1486 v Plzni. Vystudoval ve Vídni a v Padově a byl sekretářem olomouckého biskupa Stanislava Thurzy. Roku 1542 se stal sám biskupem. S velkým úspěchem se staral o hospodářství. Výnosnost rybničního hospodářství poznal na biskupských a pernštejnských velkostatcích. Svůj spis De piscinis (O rybnících) napsal ještě před dosažením biskupské hodnosti, vydal jej však až v roce 1547 ve Vratislavi. Zemřel r. 1553.

Dubraviovo dílo je rozděleno do pěti knih a 45 kapitol. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány rybníkům, druhům ryb, stavbám rybníků, napouštění rybníků, chovu ryb, práci porybného, výlovu, sádkováni, prodeji ryb, poslední je věnována pstruhovým rybníkům. O významu díla svědčí skutečnost, že se v poměrně krátké době dočkalo řady nových vydání, (bez udání místa, snad Curych 1559, Norimberk 1596, Norimberk 1623, anglický překlad 1599, polský 1600) a sloužilo rybářům v celé Evropě. Nejcennější částí knihy je důkladný popis třístupňové metody chovu kapra a rozdělení rybníků na tři třídy, plůdkový, výtažní a hlavní rybník. K této metodě se dopracovali čeští rybnikáři již před Dubraviem. Dubravius způsob chovu sám prakticky znal a popsal. Třístupňová metoda chovu se stala základem prosperity rybničního hospodářství, podílela se na rozvoji rybničních staveb a zachovala se v podstatě dodnes. Dubraviovo dílo neztratilo ani po čtyřech stoletích nic ze svého významu. Většinu Dubraviových zásad může beze změny převzít i dnešní rybář.

Ruthard z Malešova

Dalším z významných rybnikářů byl Mikuláš Ruthard z Malešova. Pocházel z okolí Kutné Hory a rybnikářství poznal ve službách Pernštejnů. Pracoval též ve službách pana Volfa Krajíře a jeho životním dílem se stala rybniční soustava v oblasti Chlumu u Třeboně. Hlavními rybníky této soustavy je Staré jezero, Starý hospodář, Podsedek, Staňkovský rybník a Hejtman. Dílo Mikuláše Rutharda si v ničem nezadá s dílem Štěpánka Netolického. Zejména odvážná stavba Staňkovského rybníka, který je nejhlubší v Čechách a je vlastně údolní nádrží, proslavila Ruthardovo dílo.

Jakub Krčín

V druhé polovině 16. století polevila činnost rybníkářů v mnoha oblastech. Rybniční soustavy byly již vybudovány, vhodné terény byly využity a další stavby na méně vhodných místech vyžadovaly stále vyšší náklady. Pouze některá panství pokračovala ve výstavbě rybníků. Největšího rozvoje v té době bylo dosaženo na panství jihočeských velmožů Rožmberků. O další rozšíření jihočeských rybničních soustav se zasloužil podnikavý a odvážný Jakub Krčín. Do rožmberských služeb nastoupil roku 1561, o rok později se stal purkrabím na Krumlově. R. 1569 ve věku 34 let byl jmenován regentem všech rožmberských panství. Krčín horlivě usiloval o zvýšení výnosu rožmberského hospodářství, stavěl dvory, pivovary, ovčíny a rybníky.

Největší pozornost soustředil Krčín na rozšíření rybniční soustavy třeboňské. R. 1570 zahájil odvážnou stavbu Nevděku (Světa), 1571 Spolského, 1574 rozšířil Opatovický, 1577 postavil Potěšil a rozšířil Naději a Skutek, 1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský. Roku 1584 přistoupil ke stavbě svého životního díla, mohutného Rožmberka. Aby zabránil přívalům řeky Lužnice, převedl její vodu Novou řekou do Nežárky a současně zahájil práce na Rožmberku. Práce trvaly 6 let, bylo přemístěno 750 000 m3 zemin a zátopa činila 1000 ha. V roku 1588 byly rozšířeny rybníky Vlkovický a Horusický. Rožmberk byl dokončen r. 1589. Toho roku opustil také Krčín rožmberské služby a odstěhoval se na svůj statek Sedlčany, kde roku 1604 zemřel.

V Krčínově díle vrcholí vývoj stavební techniky starého českého rybnikářství. Všechny zprávy, které se o Jakubu Krčínovi zachovaly. svědčí o jeho houževnatosti, píli a nezdolné energii. Ve svých snahách nestrpěl překážky a postupoval bezohledně. Krčínovy práce jsou nadměrně masivní a těžké, byly velice drahé a získané rybníky jsou málo úrodné. Po ekonomické stránce se Krčín nevyrovnal svému předchůdci Štěpánkovi. Dnes vidíme, že vynikl spíš jako odvážný stavitel, než jako uvážlivý rybniční hospodář.

Povězme si o něm něco více. Víme, že měl ve svém znaku papouška, štiku a kapra. Jeho život byl velmi bohatý a vpravdě renesanční. Je jedno, máme- li na mysli jeho užívání či nesmrtelné dílo, které vytvořil. Již za jeho pozemského bytí se o něm vyprávěly hotové legendy a což potom po jeho smrti. Jak si měli lidé ostatně vysvětlit, že hráze rybníka Rožmberka drží? "To mohl dokázat jenom spolkem s čertem," šla jedna řeč. Skutečnost byla však daleko prozaičtější. Za všemi Krčínovými úspěchy se ukrývala jenom práce a zase práce. A ještě jeden rys vedl k úspěchu náročnost a tvrdost k sobě a také k druhým. A zde byl kámen úrazu všech pomluv a závisti. Maličký Kuba Krčín spatřil světlo světa 18. července roku 1535 v pravé poledne a ještě k tomu v neděli, v Kolíně nad Labem. Po studiích, kdy, jak sám později psal "trval mnohé čas, opovrhši tohoto světa všelijaké kvasy", sloužil u pana Viléma Trčky z Lípy. Avšak již v létech 1559-1560 se ocitl v Borovanech, kde řídil hospodářství augustiniánského kláštera. A řídil dobře. Vedl si tak zdatně, že si jej již roku 1561 povolal Vilém z Rožmberka za svého podpurkrabího na Krumlov. Zde se Krčín ihned dobře uvedl, když přivedl do pivovaru vodu a nechal zde vařit bílé pšeničné pivo, které vyneslo jeho pánovi nemalé peníze.

O rok později je již z Krčína purkrabí a v rekordním čase, již roku 1569 se stal nejvyšším regentem. Mezitím však pilně zveleboval hospodaření, krátil požitky úředníků, dvakrát až třikrát obracel peníz než jej vydal, stíhal defraudanty a propouštěl neschopné a líné. Tím si samozřejmě moc přátel nezískal. Avšak ani jeho protivníci nemohli než uznat, že jeho zvelebení zemědělství a pivovarnictví má něco do sebe a hlavně jeho reformy začaly vynášet a o to hlavně šlo. Jaksi navíc se začal Krčín také zabývat rybníkářstvím. "Toho roku (1565) také přidáno jest mu od Pána Boha umění, kteréž v tomto světě poslední není: rybníky a stoky začal měřiti", napsal o něm Václav Březan, který jej jinak neměl zrovna ve velké lásce.

Jestliže polní hospodářství, ovčíny a pivovary jeho doby již nejsou, rybníky ho přežily. Jeho vodní díla překonala věky a především díky jim se Krčín skutečně proslavil. Vybudoval jich neskutečné množství a jen málo jich zaniklo. Jeho umění přitom neleželo jenom ve vyměřování nového díla, tím se tolik nezabýval, spíše byl skvělým organizátorem veškerých prací, kdy jedna akce zapadala do druhé a výsledek můžeme obdivovat i dnes. Dokázal se obklopit skutečnými mistry rybníkáři, na které se mohl plně spolehnout. Při práci na rybníce pak dělníci pracovali v rotách a jejich předáci zodpovídali za dílo i za lidi. Kdo se provinil, se zlou se potázal a mnohdy stál na hrázi i kat. Na rybníce postupoval Krčín velmi tvrdě a mnohdy i krutě. Zde to bylo asi na místě, protože rybníkáři byli "chasa zvijebená", jak se o nich říkalo a byli vše, jenom ne andělé. Horší bylo, že Krčín si přenesl tyto způsoby spolu s nesnesitelnou arogancí i do vztahu ke svým úředníkům a je třeba říci, že vzhledem k lidem mnohdy napáchal více škody jak užitku.

Vinu nesl asi také i jeho prostopášný způsob života. Hodně pil a ruku v ruce s tím proháněl každou dostupnou sukni. Asi ne bez příčiny jej Březan označil jako "dvořenína Venušina." Krčín byl bezesporu dobrým počtářem a stratégem, ale jednou se přesto pořádně přepočítal. Ve věku 31 let se v Krumlově roku 1566 oženil, když si vzal za ženu starou babu Dorotu Slepičkovou z Radkovic. Lépe řečeno vzal si dům na Latráně a penězi naditou pokladnicí.

Měl to docela pěkně spočítané, čekal, že babka se brzy rozžehná se světem a pak si vezme jako bohatý vdovec nevěstu mladou a hezkou. Krčín se však krutě přepočítal a osud si s ním zahrál. Jeho letitá manželka zemřela až 15. září roku 1587. Prožil s ní tedy dobu, jakou si asi sám nepředstavoval a sám o tom napsal: "Za své služby nebohý jmá tu odměnu: musí v tom trvati do vůle boží, dokud Pán Bůh s něho toho břemene nesloží". Když tedy břemeno shodil bylo mu již 53 let a přesto neváhal vzíti si mladičkou dceru hradeckého hejtmana Jana Zelendara z Prošovic, se kterou 6. listopadu roku 1588 oslavil svatební veselí. Krčínovým heslem bylo: Cokoli konáš, konej moudře a hleď na konec". Skutečně je dodržel do puntíku. Byl tvrdý, zbytečně neublížil, ale také zbytečně nekonal žádné dobrodiní.

Roku 1580 zřídil buchhalterii čili účtárnu, v jejímž čele stál a tím kontroval všechny rožmberské úředníky. Ve své zprávě panu Vilémovi o své práci napsal: "Vopravdu bychom s nimi (úředníci) málo nahospodařili. Pěkně se umíme postaviti, lahodně promluviti, ba i jiné, tuším, nemálo hyzditi a svých nedostatků nevidíme, naposledy ňákými špadrnáčky toliko bychom se vymluvili ... Zdá se mi, že prve dosti zahalečů při dvoře Vaší Milosti, a co víceji bývá písařů, tím nechutěji počtové se vyřizují. Léta Páně 1584."

Zpracoval: PhDr. Václav Rameš

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Webová kamera

Partneři, svazky, projekty