Menu
Město Lomnice nad Lužnicí
Lomnice nad Lužnicí

17. - 20. století

XVII. - XX. století

Zlatá éra nesmrtelného regenta skončila. Strašlivá třicetiletá válka rybníkům nepřála. Řada jich zpustla a mnohé armáda vypustila a zcela zničila. Jen těžko se rybniční hospodářství zotavovalo. Přesto se to podařilo. Bývalá rožmberská panství se dostala k nové vrchnosti a nutno říci, že stará sláva jihočeských rybníků se začala navracet. Schwarzenbergové velice dobře pochopili, jak velký význam v jejich hospodaření rybníky mají a brzy to začalo být skutečně znát.

Konec 18. a počátek 19. století však přinesl náhlé rušení rybníků ve velkém. Za padesát let, do roku 1840, byla v Čechách zrušena více než polovina rybniční plochy. Příčiny rušení rybníků je třeba hledat v celkových změnách tehdejšího zemědělství. Velmi výstižné zdůvodnění procesu pronikavého omezení rybničního hospodářství nacházíme v dymokurských hospodářských instrukcích z poslední čtvrtiny 18. století. Jejich zásadní ekonomické myšlenky mají zhruba tento logický sled: základem celého hospodářství je rostlinná výroba. Protože však výnosnost polního hospodářství nespočívá ve výměře rolí, ale v jejich důkladné přípravě, musí být dosaženo rovnováhy mezi výrobou rostlinnou a živočišnou. Jako hlavní moment užitkovosti hospodářského zvířectva byla výslovně uvažována produkce hnoje. Aby však bylo možno udržovat stavy dobytka na žádoucí úrovni, bylo nutno zlepšit dosud nevyhovující krmivovou základnu. Cestou k tomuto cíli bylo meliorováni a hnojeni luk a především získáváni nových luk rušením rybníků. Z existujících rybničních soustav se zachovaly především soustavy jihočeské, kde zrušením rybníků na málo úrodných, zamokřených půdách nebylo mnoho co získat. V ostatních oblastech Čech a Moravy proběhlo rušení rybníků v takovém rozsahu, že z někdejších důmyslných rybničních soustav zbyla pouhá torza.

Horák, Frič a Šusta

Do druhé poloviny 19. století nastoupilo rybníkářství s méně než polovinou někdejší plochy. Zbytku se však tehdejší hospodáři snažili využít racionálněji než doposud Výnosy rozvinutého zemědělství pobízely také rybnikáře, aby usilovali o zvýšení výnosů. Tuto potřebu pociťovali jak praktikové, tak i teoretici. Z praktiků to byl především ředitel třeboňského panství Václav Horák (1815-1900), obnovil některé ze zrušených rybníků, dbal na pravidelné řádné letnění, upravil nepoměr mezi plochou třecích, výtažních a hlavních rybníků a dodržoval správné osádky všech typů rybníků.

Z vědeckých pracovníků se studiu života ryb nejvíce věnoval prof. Antonín Frič (1832-1913). Se skupinou spolupracovníků shromáždil rozsáhlý materiál o životních podmínkách ryb v řekách i rybnících a získal cenné poznatky, které měly základní význam pro rybniční praxi. Oba směry, teoretický i praktický, spojil a propracoval další ředitel třeboňského panství Josef Šusta (1835- 1914). Současně s praktickým působením se zabýval důkladným studiem rybnikářství, a to jednak jeho historií na Třeboňsku, jednak studiem rybniční biocenózy, zaměřeným především na důkladné poznání výživy kapra. Hlavní poznatek Šustův, že potravu kapra tvoří převážně drobná zvířena, postavil rybniční hospodářství na vědecký základ. Nové poznatky byly ihned zužitkovány v praxi. Rybáři se pod Šustovým vedením zaměřili zejména na zlepšení životního prostředí ryb. Bylo to zejména důkladné letnění rybníků, spojené s odvodněním dna pomocí příkopů, hnojení mrvou i umělými hnojivy, vápnění dna a hubení rákosin. Rozšířilo se i přikrmování kaprů lupinou, kukuřicí a luštěninami. Nové poznatky byly použity i pro stanovení osádky. Rybáři poznali, že její počet závisí především na množství přirozené potravy, kterou jednotlivé rybníky poskytují. Pokroku bylo dosaženo i v metodách chovu. Dříve používanou převahu jikrnaček pro třecí rybníky upravil Šusta na poměr 1:1 a dosáhl lepších výsledků. Do soustavy rybníků byl zaveden další stupeň, předvýtažník, do něhož byl nasazován roční plůdek. Došlo k tomu po Dubischově objevu zrychleného chovu plůdku, který byl Šustou vysvětlen a zlepšen. Důsledným výběrem generačních ryb a jejich křížením byly na různých panstvích vyšlechtěny nové odrůdy kaprů (šupináč, lysec, hladký kapr, lnářský modrák).

Josef Šusta se velice zasloužil o zlepšení chovu candáta. Archivním studiem zjistil, že první candáti byli nasazeni do jihočeských rybníků roku 1784. Tehdy chytil mlynář Šputský v Nežárce šest candátů, kteří byli pod názvem mořští okouni nasazeni do Rožmberka. Při podzimním lovu bylo sloveno pět kop candátí násady. Další chov pokračoval, ale byl stále málo úspěšný. Teprve když Šusta propracoval metodu poloumělého výtěru v sádce na ostřicových hnízdech, která chrání oplozené jikry před ztrátami, se podařilo vychovat veliké množství candátů. Úplnou novinkou bylo úspěšné zavedení chovu marény. Šusta získal roku 1882 oplozené jikry z Lübbinchen v Pomořanech. Z 5000 jiker vychoval 3400 ks plůdku, který hned v prvním roce dosáhl délky 25 cm. Už roce 1887 měl Šusta potřebné množství generačních marén a zavedl jejich umělý výtěr. Maréna se stala běžnou rybou našich rybníků. Obě Šustova hlavní vědecká díla, Výživa kapra a jeho družiny rybničné z roku 1884 a Fünf Jahrhunderte der Techwirtschaft zu Wittingau (Pět století rybničního hospodářství v Třeboni) z roku 1898 byla velkolepými kulturními činy a dodnes si udržela postavení vědeckých prací základního metodologického významu. Josefem Šustou bylo rybniční hospodaření i stavitelství na Třeboňsku završeno.

Zpracoval: PhDr. Václav Rameš

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Mobilní rozhlas

Munipolis

Partneři, svazky, projekty