Lomnice nad Lužnicí
První písemné záznamy o zakládáni rybníků a o rybničním hospodářství v českých zemích jsou z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky patřily tehdy klášterům. 0d samého počátku sloužily k chovu kapra, který byl důležitým postním jídlem. Předkem evropské kulturní formy kapra byl kapr dunajského původu. Největším objevem sladkovodního rybářství pak bylo zjištění, že kapr je zvláště vhodný pro chov v rybnících. Stejně úspěšných výsledků nemohlo být dosaženo s žádnou jinou rybou. Do našich zemi byl kapr dovezen již jako kulturní rybniční forma. Ten kdo jej k nám přivezl jistě netušil jakou lavinu spustí.
Postupem času dosáhlo české rybníkářství co do počtu rybníků a produkce kaprů prvního místa v Evropě. Často byla položena otázka, co vedlo k jeho tak jedinečnému rozmachu ? Vysvětlení se hledalo v poměrném nedostatku místních říčních ryb nebo v malých rozměrech našich řek a konečně i v odlehlosti od zdrojů mořských ryb. Jak se však ukázalo, nebyly příčiny rozmachu rybníků ani v jednom z těchto vlivů. Naopak říčních i mořských ryb u nás býval vždy dostatek a hojně se dovážely.
Středověké rybníkářství však usilovalo především o kvalitu. Kapr se pokládal za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy. Proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích nákladů na výstavbu dalších rybníků. Nejprve to byly ve starší formě tak zvané stavy (obstaculum). Byly to malé hráze na vodních tocích, zadržující vodu k uchování nalovených říčních ryb. Nebyly vybaveny výpustí ani přepadem a byly vystaveny stálému nebezpečí protrženi při povodních.
Ve 13. století byly již rybníky běžným příslušenstvím feudálních panství. O vybavení rybníků a o nářadí k lovu ryb není z tohoto období známo nic určitého. Rybníky musely být vybaveny alespoň výpustí - dřevěnou rourou s čepem. Jaké bylo tehdejší rybářské nářadí, mnoho nevíme. Snad můžeme předpokládat, že jím bylo klasické říční nářadí a že teprve nový způsob lovu na dně vypuštěných rybníků přinesl nové druhy skutečného nářadí rybničního.
Od poloviny 14. století přibývá tolik zpráv o zakládání rybníků, že je možné toto období označit za první významnou rozvojovou fázi rybníkářství. Zásluhu na tom má rozumná vláda Karla IV. Jeho hospodářské snahy podporovaly i nákladné stavby rybníků. V té době se zdokonalila také stavební technika. Rybníkáři se pouštěli do stále odvážnějších stavebních děl, jak dokládají v té době vzniklé rybníky Dvořiště, Holná a Velký rybník u Doks (Máchovo jezero). Karel IV. zřizoval rybníky z prostředků královské komory a nařizoval je stavět i stavům a městům, aby bylo postaráno o hojnost ryb pro výživu obyvatelstva. Do zakládacích listin stavby rybníků byla vkládána doložka, " aby království naše rybami a vodními parami oplývalo."
Je zajímavé, že rybníkářská stavební činnost ve 14. století dosud nezasáhla do těch oblastí, které se později staly hlavními oblastmi rybníků (Pardubicko, Budějovicko, Třeboňsko). Bylo to způsobeno celkovým vývojem stavební techniky, která postupovala od menších staveb k větším. Pokud rybníkáři ovládali pouze stavbu menších rybníků, museli je umísťovat na malých tocích ve sklonitém terénu, kde mohli dosáhnout i při malých rozměrech hladiny potřebnou hloubku, při které ryby v zimě pod ledem nezahynuly. S pokročilým rozvojem stavební techniky si však troufali i na větší stavby. Museli je však umístit do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlého území stačila nízká hráz. Se změnou umístění a velikosti rybníků souvisela řada dalších faktorů. Oba typy rybníků měly své výhody a nevýhody.
Starší rybníky v členitějším terénu v pahorkatinách byly obvykle na malém povodí. Proto byly méně ohrožovány povodněmi. Jejich okraje nezarůstaly rákosím. Byly však hlubší a chladnější, proto v nich ryby rostly pomaleji. Nové velké rybníky byly úrodnější, protože byly na úrodnějších půdách a hlavně byly mělké a teplé. Jejich mělčiny však snadno zarůstaly rákosím. Tyto rybníky byly více ohroženy povodněmi, protože obvykle ležely na velkém povodí. S tím vším se museli rybníkáři vyrovnat. Proti nebezpečí, které představovaly povodně, bylo nutné stále zdokonalovat stavební techniku. Přebytečnou vodu odváděli vodní mistři bezpečnostními přepady. Rybníky stavěli i mimo vodní toky a vodu k nim přiváděli důmyslnými náhony. Postup do úrodných rovin měl rozhodující význam pro zvýšení výnosu a tím i další rozvoj rybníkářství. Ještě v dnešní době můžeme vidět u starých rybníků, postavených v předhusitském období, nápadnou okolnost, kterou je neobyčejně krátká hráz. Je to způsobeno tím, že staří stavitelé si důmyslně vybírali v terénu ta nejpříhodnější místa, rozsáhlé kotliny, ze kterých odtékala voda úzkým údolím. V jižních Čechách je tento způsob založení nápadný zejména u rybníka Žárského, Dvořiště, Dehtáře, Vlhlavského a Oleška. Avšak těchto příležitostí stále ubývalo a tak se pozdější stavitelé dostávali do stále obtížnějších podmínek, kde už nebylo možné postavit rybník tak levně a ekonomicky výhodně.
Stavby rybníků prováděli námezdní dělníci za obvyklou mzdu 1 groše denně. Pomocné práce zde však odváděli i robotníci. Náklad na středně velký rybník činil 5000-10 000 grošů, osazený rybník se prodával za 20 000- 30 000 grošů. Ze 14. století jsou zaznamenány případy odnímání a zaplavování půdy poddaným. Ryby se prodávaly hlavně do rostoucích měst, byly však vyváženy i za hranice, do sousedního Německa a Rakouska.
Ve 14. století se dosud nevytvářely rybniční soustavy. Stavěly se nahodile pouze jednotlivé rybníky. Tomu odpovídala i tehdejší kumulativní metoda chovu, kterou bylo možno provozovat na jediném rybníce. Do rybníka se nasadily mateční ryby, které se vytřely a zůstaly v rybníce až do vyspění plůdku. Trvalo to 5-6 let. Po tomto období se rybník slovil, většina ryb se prodala a některé se ponechaly k chovu.
Kumulativní metoda chovu kapra byla velice primitivní a měla řadu nevýhod. Matečné ryby se každoročně znovu vytřely a rybník byl pak přeplněn množstvím hladového plůdku různých ročníků, který si navzájem silně konkuroval ve sběru potravy. V rybnících docházelo k přemnožování plevelných ryb, jak plotic, perlínů, karasů, okounů a hrouzků. Také hrozilo nebezpečí, že plůdek bude spotřebován dravými rybami, hlavně štikami. Život a vývoj ryb byl z největší části ponechán přírodě bez možnosti zásahu a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Kapři rostli pomalu, zato plevelných ryb bylo mnoho. Roční výnos z 1 ha činil 20- 30 kg ryb.
Zpracoval: PhDr. Václav Rameš
